17. prosince 2025 v 18 hodin jsme si v Chrudimi na náměstí opět připomněli Václava Havla, jeho odkaz a návštěvu v Chrudimi v roce 1996.
Původní pozvánka na akci je zde.
Video z celé akce
Záznam vzpomínky na prezidenta Václava Havla 17.12.2025 v Chrudimi
0:56 úvodní klip – Jaroslav Hutka – Havlíčku Havle 5:48 úvodní slovo – Jan Vichr 6:27 Jan Vichr – dopis panu prezidentovi 11:04 Bývalý starosta Petr Řezníček vzpomíná na 28. srpen 1996, kdy s tehdejším starostou Novým a Blankenem vítal Václava Havla v Chrudimi 19:06 Nora Gregorová vyzdvihla Havlovu statečnost a citovala z jeho dětského dopisu o „továrně na dobro“ 23:48 Tomáš Dubský se zaměřil na aktuální politickou situaci, kterou přirovnal k Žebrácké opeře. Apeloval na občanskou angažovanost, nepodceňování komunální politiky 26:56 Erik Jahnický mluvil o frustraci ze současného světa a zdůraznil Havlův koncept „moci bezmocných“ a morálky v politice. 36:20 Jan Vichr – poděkování a pozvánka na další akce 38:52 Petr Řezníček – vzpomímá na návštěvu Václava Klause v Chrudimi 39:33 Petr Řezníček – vzpomíná na Miloše Zemana v Chrudimi 41:57 konec
Krátká videa
Úvodní klip on Hutky Havlíčku Havle:
Petr Řezníček vzpomíná na návštěvu Václav Havel v Chrudimi
Audio z celé akce
Výtahy z proslovů
Jan Vichr
Dopis Václavu Havlovi
„Vážený pane prezidente. Tento večer znovu připomínáme výrok, a ukazuje se, že je to pravá otázka, kterou jste si pokládal i vy sám, zda jsme jako společnost neztratili něco ze své odvahy, pokory a schopnosti vidět za horizont okamžitého zájmu a spotřeby. Proběhly další volby a jejich výsledky leckoho z nás znejistily. Ne snad proto, že by demokracie selhala. Ta funguje právě tím, že dává prostor i náladám, kterým bychom se raději vyhnuli. Ale opět se ukázalo, jak snadno se v nás probouzí rezignace a chuť přenechat odpovědnost někomu jinému. Možná by vás nepřekvapilo, když se veřejný prostor zaplnil hlukem, rychlými soudy, zkratkami a nálepkami. Přesně předtím jste nás tolikrát varoval. Zároveň by vás ale, myslím, potěšilo něco jiného, že stále existují lidé, kteří se nevzdávají, spolky, dobrovolníci, novináři, učitelé, studenti. Ti všichni dnes znovu nesou onu neviditelnou nit, kterou se pomáhalo předtím udržet. Je to nit civilizovanosti, vzájemného respektu, ochoty být občanem, nikoli jen spotřebitelem politiky. Po volbách bychom od vás jistě vyslechli slova, která by nebyla zoufalá. Pravděpodobně byste řekl, že demokracie není stav, ale proces, že výsledkem voleb nic nekončí, že odpovědnost za stav země nenesou jen ti zvolení, ale i ti, kdo volí, a ti, kdo se rozhodli o veřejné věci zajímat. Možná byste nám doporučil, abychom méně sledovali, kdo zrovna vyhrál a prohrál, a více se ptali, co každý z nás může udělat proto, aby prostor mezi lidmi nebyl zaplaven strachem, nenávistí a cynismem. A možná byste v této souvislosti připomněl slova amerického prezidenta Johna Fitzgeralda Kennedyho: ‚Neptej se, co může tvá země udělat pro tebe. Ptej se, co můžeš udělat ty pro ni.‘ A připomněl byste nám, že pravda a láska se nestávají ve skutečnosti samy od sebe, ale skrze drobnou každodenní námahu, kterou není vidět na billboardech ani v přehledech preferencí. Dnes tedy píšeme tento dopis spíš sami sobě, abychom nezapomněli, že svoboda není samozřejmost, že atmosféra ve společnosti je vždy odrazem toho, jak žijeme my, nikoli pouze odrazem způsobu žití našich volených zástupců. Připomínáme si vaše slova, že demokracie je tak silná, jak silní a angažovaní jsme my sami. Nepropadejme tedy rezignaci. Nesnižujme se k nenávisti a nezapomínejme, že svoboda se neudržuje hlasitými hesly, ale tichou každodenní slušností. Děkujeme vám, že jste nám zanechal nejen slova, ale i příklad. Pane prezidente, s úctou a vědomím, že vaše otázky zůstávají i našimi. Vaši vděční, my všichni stále věřící.“
Petr Řezníček
Bývalý starosta, který ve svém projevu vzpomínal na 28. srpen 1996, kdy s tehdejším starostou Novým a Blankenem vítal Václava Havla v Chrudimi.
„18. prosinec v mým životě nebyl úplně ten nejšťastnější den, protože den, kdy odešel prezident Václav Havel, byl pro mě dnem smutku. Ale já, když dovolíte, se ve své vzpomínce dostanu k 28. srpnu 1996, kdy tohle náměstí plné lidí před radnicí stál nervózní pan starosta Nový vedle pan starosta Blanken z holandského partnerského města Ede, no a naši radní. Čekali jsme s jistou dávkou nervozity, kdy se objeví prezidentská limuzína a kdy vlastně poprvé navštíví prezident, u kterého jsme všichni vnímali člověka, který přinesl nejenom naději, ale který přinesl i téhle té zemi něco, co si myslím, že každá demokratická země potřebuje. Zhruba kolem 11. hodiny ta limuzína přistála. Z toho auta vystoupil človíček v téhle výšce, v modrém saku, v tmavých kalhotech. Svým oblíbeným pozdravem zamával davu a pan starosta Nový s tou dávkou nervozity provedl něco jako přivítací projev, předal panu prezidentovi loutku, kterou vyrobil Ivan Baborák se svojí ženou. Potom pan prezident na chvíli zmizel do radnice. Bylo to nutné, aby si s panem starostou za těch 8 a půl minuty vyřešili to, co se vyřešit chtěli. Potom jsme se vydali Širokou ulicí směrem k našemu muzeu, kde probíhal mezinárodní kongres ex libris. Když jsme procházeli někde na úrovni domu Josefa Ressela, tak se podíval na ten dům a říkal: ‚Ten je hezky opravený, to jste opravovali kvůli mně?‘ Já říkám: ‚Kvůli vám určitě ne, protože vy jste tady jenom nakrátko, ale my tady žijeme. My tady chceme žít v krásném, pěkném městě.‘ No, tak to vám přeju, abyste měli dost sil a abyste to zvládli. Skončili jsme v muzeu, v místnosti, které se říká kaplička. Oblíbený štrůdl byl připraven. Cigaretka tam být nemohla, protože jsem panu prezidentovi vysvětlil, že se tam nikdy v muzeu nekouřilo. Blíží se 58. minuta pobytu pana prezidenta na území města Chrudimi. Z Besedy vyběhl číšník s třetinkou Krušovic. To je v krátkosti ten čas, který jsme tady strávili spolu. Čas, kdy jsem měl to potěšení, že jsem byl v blízkosti prvního českého prezidenta. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Pravda je, že ta pravda to má poslední dobou hodně těžké a trošku prohrává s tou lží. Možná proto, že v tom veřejném prostoru se to začíná brát jako že to je něco normálního, nebo že nám to jako moc nevadí. Mně teda jo. Ale té lásce bychom neměli dát šanci, aby prohrávala s nenávistí. Všichni ten pojem lásky nějak vnímáme. Láska nezávidí, láska neboří, láska povznáší. Pokud dokážeme jeden k druhému přistupovat s láskou, jako člověk k člověku, tak věřím tomu, že i ta nenávist to jednou prohraje. Mám tě rád, mě to vůbec nic nestojí. Když tohle dokážeme, třeba jednou budeme moct vzpomínat na pana prezidenta s tím, že lásku máme vyhranou. A teď ještě porazíme tu lež a vyhrajeme i s tou pravdou.“
Nora Gregorová
Představila komiksovou knihu Michala Žantovského Václav Havel: Hra s čertem. Ve své řeči vyzdvihla Havlovu statečnost a citovala z jeho dětského dopisu o „továrně na dobro“.
„Koupila jsem si k Vánocům takovou krásnou knížku. Je to komiks a jmenuje se to Václav Havel Hraje s čertem. Napsal to Michal Žantovský a ilustrovala Štěpánka Jislová a je to úžasné. Protože to je komiks a to je čtivá věc a děti jak je známo nečtou, tak jsem se rozhodla to koupit aspoň pětkrát a obdarovat všechna svoje vnoučata. Pro mě to je důležité předat jim to poselství a tu zprávu o tom, jaký člověk byl Václav Havel a co pro naši zemi udělal. Celá naše rodina Václava Havla vždycky obdivovala. Už v době totality jsme seděli sluchem přilepeným na vysílání rádia Svobodná Evropa nebo Hlasu Ameriky a byl to on, který vlastně svojí statečností zakrýval naši bázeň a strach a bral na sebe povinnost národa směřovat ke svobodě a k sebeúctě. Díky jejich odvaze, věrnosti a schopnosti přinášet oběti se těšíme z toho lepšího v té naší nedokonalé realitě. Hrdinové se rodí vždycky ze střetu s extrémními výzvami a překážkami a vždycky z nich nevycházíme vítězně. Poprat se s peklem, to je přece výzva. A takovým hrdinou byl i Václav Havel. 14 let po jeho smrti nám jeho obraz bledne do čítankové podoby státníka, zakladatele, filozofa naděje a statečného odpůrce komunistického režimu. Václav Havel to všechno byl, ale nebyl jen to. Do jeho jedinečného příběhu patří i osobitý humor, pocity absurdity, pochybnosti o sobě samém a smyslu svého počínání. Role Václava Havla jako neohroženého obhájce lidských práv, vůdce sametové revoluce a prezidenta je nezpochybnitelná, ale jeho cesta na historický piedestal nebyla lehká a samozřejmá. Velikost člověka se nepozná podle toho, jak se vyrovná s úkoly, ale podle toho, jak se dokáže vyrovnat s překážkami, které před něj život postaví. V té knížce je dopis napsaný dětskou rukou. Václav Havel ho napsal zhruba tak v osmi, devíti letech jako malý vizionář. Ten dopis je datován do budoucnosti 4. ledna 2000 a píše v něm, že Václavovi je zhruba 54 let a je milionář. Svého majetku si váží a moc ho nespotřebovává. V každém městě má plán na založení továrny dobra. Říká jí ‚dobrovka‘. Bude tam 40 velkých hal a 100 malých a všude se bude vyrábět dobro. A tak já doufám, že nás těch dělníků v té Dobrovce bude víc a že pravda a láska budou i nadále vítězit nad lží a nenávistí. I když teď se zdá, že na čas poraženy bývají a hrůza vládne.“
Tomáš Dubský
Starosta obce Vysočina a politik, který se ve svém příspěvku zaměřil na aktuální politickou situaci, kterou přirovnal k Žebrácké opeře. Apeloval na občanskou angažovanost, nepodceňování komunální politiky a připomněl své setkání s Petrem Pithartem.
„Není to nikdy úplně jednoduchý. Já jsem moc rád, že se takhle scházíme a i před tím měsícem jsem to víc směřoval do té současné politiky, protože z ní tak nějak momentálně hodně vycházím, hodně to prožívám. Měl jsem možnost se potkat jenom s těmi třemi prezidenty, s panem Havlem už ne. Můj první politik, s kterým jsem se já potkal, byl pan Petr Pithart, takže mám v sobě takovou tu myšlenku těch lidí, se kterými se v tom životě potkáváte. Když dneska si připomínáme úmrtí pana Havla, tak když to mám přirovnat k nějaké současné situaci, tak mě prostě napadla Žebrácká opera. Taková politika kšeftu, kde každý na každého něco ví. Každý je každému nějak zavázaný, všichni se navzájem potřebují v tom nejhorším smyslu slova. Připadá mi to současná politika jako taková absurdně divadelní hra a je mi z toho smutno, ale rozhodně by to nemělo být tak, že by to měl člověk vzdávat a říct: ‚Takhle to je, nedá se s tím nic dělat.‘ Naopak by nás to mělo všechny stmelit, mělo by to stmelit ty občany, tu společnost napříč. Teď možná trošku utíkám i k té komunální politice, ze které já jsem vzešel a zpátky se vrátil, a tak nějak ji cítím osobně, že do ní patřím. Ona se pořád ta politika celostátní diskutuje teďko a pořád slyšíme takové to, jak se to mohlo stát. Celostátní politika začíná v tom komunálu a vidíme to v posledních letech na krajské úrovni, na obcích, ve městech. Prosím, mluvme o tom, nebojme se toho, nestyďme se za to. Pojďme do příštího roku s energií a každý z nás se do té komunální politiky může zapojit a může to svým hlasem ovlivnit. Já to vždycky přetáčím do té aktuální doby a strašně moc děkuju za to, že to pořádáte.“
Erik Jahnický
Opoziční zastupitel v městském a krajském zastupitelstvu. Ve svém emocionálním projevu mluvil o frustraci ze současného světa a zdůraznil Havlův koncept „moci bezmocných“ a morálky v politice.
„Před vás přestupuji s velkým respektem a pokorou. Je extrémně těžké vystupovat po tak významných řečnících, kteří zde zazněli. Původně se mi nechtělo z toho důvodu, že jsem smutný, naštvaný, frustrovaný, de facto vyřízený z toho všeho, co se aktuálně v tom našem světě děje. Myslím si, že to jmenování této bídné vlády byl takový poslední hřebíček do rakve. Nicméně pak jsem nad tím hodně přemýšlel a říkal jsem si, že tento den je o výročí úmrtí našeho pana prezidenta pana Havla. Není fér, abych já zde nevystoupil a neřekl něco, co jsem si připravil. Už jenom z toho titulu, že vás zastupuji v městském zastupitelstvu a v krajském zastupitelstvu. Dnes se tu scházíme, abychom si připomněli smutné výročí úmrtí Václava Havla. Nejen jako bývalého prezidenta, dramatika či disidenta, ale především jako člověka, který hluboce věřil v sílu pravdy, odpovědnosti a lidské důstojnosti. Člověka, který celý svůj život dokazoval, že politika nemusí být jen technikou moci, ale může a musí být službou. Václav Havel nebyl bezchybný. Nebyl silný v klasickém smyslu slova. Nebyl dravý, nebyl populistický, neuměl lhát s lehkostí a neuměl si podřizovat realitu vlastnímu egu. Byl silný svou morálkou, pochybností a ochotou nést odpovědnost i za nepopulární rozhodnutí. Vědomí, že moc bez svědomí je prázdná a nebezpečná. Často mluvil o moci bezmocných, o tom, že skutečná změna nezačíná v palácích, ale v hlavách a svědomí obyčejných lidí. O tom, že lež a manipulace drží pohromadě jen tehdy, když na ně mlčíme. A že pravda není jen abstraktní pojem, ale každodenní čin. Právě proto dnes jeho nepřítomnost tak bolestně cítíme. Žijeme v době, kdy se znovu normalizuje lež. Kdy se hrubost vydává za upřímnost a hulváctví za sílu. Kdy se neschopnost maskuje křikem a morální prázdnota se balí do vlasteneckých hesel. Vidíme politiky, kteří nemají kompetence, ale mají ambice. Nemají hodnoty, ale mají marketing. I u nás sledujeme, jak se veřejný prostor zaplnil lidmi, kteří místo služby společnosti šíří strach, zášť a cynismus. Lidmi, kteří nás izolují od demokratického světa a relativizují základní hodnoty, na nichž stála polistopadová demokracie. Václav Havel by se na nás dnes možná neptal, koho volíme, ale ptal by se, zda jsme ochotni nést odpovědnost, zda jsme ochotni ozvat se, když se překračují hranice a říct: ‚Tohle už není v pořádku.‘ Jeho hlas nám chybí, protože svět znovu ztrácí morální kompas. Vidíme ruskou agresi proti Ukrajině, válku, která je bojem o princip, že silnější nemá právo zničit slabšího. To všechno jsou symptomy světa, který ztrácí důvěru. A právě v takovém světě by byl Václav Havel nesmírně potřebný. Ne jako spasitel, ale jako připomínka, že politika může být jiná, že slušnost není slabost, že pochybnost není selhání. Havel věděl, že demokracie není stav, ale proces, že svoboda není samozřejmost a že největší hrozbou demokracie je únava lidí, kteří přestanou věřit, že má smysl se ozvat. Je důležité, že jsme dnes tady kvůli odpovědnosti nenechat veřejný prostor zaplavit lží a nerezignovat na hodnoty jen proto, že jsou zpochybňovány. Václav Havel kdysi řekl, že naděje není přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má smysl něco dělat bez ohledu na to, jak to dopadne. Právě tahle naděje nás sem přivedla. Dokud budeme ochotni se ozvat, dokud budeme ochotni nést odpovědnost za celek, v tom je odkaz Václava Havla živý. Pane prezidente, chybíte nám. Děkuji.“
Napsat komentář
Pro přidávání komentářů se musíte nejdříve přihlásit.